Nervový systém a jeho režimy fungování

 

 Základním režimem je tzv. ventrální parasympatikus, režim „rest and digest“, ve kterém přirozeně probíhá regenerace tkání celého těla. Klíč k aktivování tohoto režimu je pocit bezpečí, tedy že v blízkosti nefiguruje žádná hrozba, kvůli které by se tělo muselo mobilizovat, aby jí účinněji čelilo. Fyziologické funkce následují tento pocit a záměr – v rámci oběhového systému mají tendenci hodnoty tlaku krve a tepové frekvence klesat, funkce trávicího systému se stávají efektivnější, trávicí systém se celkově více prokrvuje k co nejlepšímu využití živin z potravy, tonus kosterního svalstva klesá.

​

 Dalším režimem je tzv. sympatikus, který se aktivuje, pokud vnímáme ve svém okolí nějakou výzvu. Jeho úkol je v prvé řadě tělo mobilizovat k utkání se s touto výzvou, či hrozbou. Dle míry aktivace může jít o splnění si nějakého pracovního úkolu mimo komfortní zónu, či ve větší míře až interakci s něčím ohrožujícím. Vrchol aktivace sympatiku je reakce „boj nebo útěk“. Pokud je pro tělo stresující stimul příliš velký, má tyto dvě možnosti, jak se s ním vypořádat. Dle míry stresu se tedy fyziologie těla snaží celý svůj systém k tomuto připravit – stoupá tlak krve, tepová frekvence, dechová frekvence, stoupá tonus kosterního svalstva, stoupá hodnota cukru v krvi k poskytnutí velmi rychle využitelné energie, naproti tomu trávicí, regenerační a reparační pochody jdou stranou.

 Samotný přechod do sympatiku není krátkodobě škodlivý, pomáhá nám vypořádat se s výzvami každodenního života. Důležité je, zda zůstává zachována schopnost přecházení mezi těmito dvěma základními režimy. Pokud se nastartuje sympatikus, který pomůže tělu překonat překážku, a následně se tělo dokáže vrátit zpět do ventrálního parasympatiku, pak je nervový systém schopen tzv. regulace. Dysregulace se pak projevuje jako mobilizace do režimu sympatiku bez schopnosti návratu do svého výchozího, základního režimu ventrálního parasympatiku, projevující se např. přetrvávající zvýšenou dráždivostí, nespavostí, agresí.

​

 Málokdy fungují tyto dva systémy zcela odděleně, většinou se různě dynamicky mísí podle aktuální situace, ve které se člověk nachází. Pro lepší základní pochopení jsou však popsány odděleně. Ve skutečnosti se však mezi oběma neustále pohybujeme na spektru.

 

 Pokud stres z hrozby přetrvává, nebo dokonce eskaluje, a pokud je znemožněna, či vyčerpána kapacita organismu ve smyslu boje nebo útěku, pak má dle polyvagální teorie (Stephen W. Porges) tělo v rukávu ještě režim dorzálního parasympatiku. Tento režim je znám také pod pojmem „freeze“ - zamrznutí. Je to způsob, jak v tom nejakutnějším momentu stresu uniknout utrpení, tělo prostě vypne vnímání sama sebe, či zkolabuje a znehybní se. V přírodě nastává tento moment, když predátor uloví svou kořist, a ta už ví, že neunikne. Díky tomuto vypnutí kořist nemusí prožívat svou vlastní smrt. Když ale přírodou plánovaný konec nepřijde, tělo může zůstat v tomto režimu zamrznutí zaseknuté. Dle polyvagální teorie je právě na tomto principu založeno mnoho druhů posttraumatických a somatických poruch. Pokud byl stresový stimulus pro tělo zahlcující, a nebylo mu umožněno bojovat či odejít, může na různých místech a různých úrovních v těle tato reakce zamrznutí zůstat a v čase se projevit psychicky i fyziologicky. Na tomto principu také staví rozvíjející se koncept trauma informovaného přístupu, který hledá spojitosti mezi historií člověka, adaptací jeho nervového systému, a zdravotních či psychických příznaků, které mohou na tyto události navazovat.

​​

 Za zmínku stojí ještě jedna adaptační strategie nervového systému známá jako "fawn", kterou popsal psychoterapeut Pete Walker ve své knize Complex PTSD, a která se od té doby v tématice nervového systému rozšířila. Reakce "fawn" je komplexnější kombinace režimů nervového systému, kdy se snaží stresovaný jedinec koregulovat druhého, který je původcem jeho stresu, za pomoci napodobení systému sociálního zapojení ventrálního parasympatiku. Slovo napodobovat je zde klíčové, protože jedinec se ve skutečnosti pohybuje v režimech sympatiku a dorzálního parasympatiku, ale snaží se instinktivně působit přátelsky a tím uklidnit i svého agresora, či jedince, do kterého si svého agresora projektuje. Tato reakce není vědomá snaha o koregulaci, není vědomou volbou. Jedinec je spíše vydán na milost a nemilost svému podvědomí ve snaze přežít. V životě je to ta situace, kdy se chceme vymezit a říci ne, ale naše tělo s úsměvem vše odsouhlasí. Odvíjí se odtud také mainstreamu nyní rozšířený a používaný termín people-pleasing, kdy se instinktivně snažíme zavděčit druhým na úkor sebe. Slovo instinktivní je opět důležité, protože vykresluje povahu reakce a z jakých mozkových center vychází. Není to vědomá vstřícnost, je to (v jisté fázi vývoje zasetá) snaha o přežití.